Pro Kelty tento svátek znamenal slavnost kojících ovcí a svěcení zemědělských nástrojů. Rolníci v tento den směli provádět "přikládání jehňátek" - přikládali je k vemenům bahnic. Na tento obyčej také poukazuje jméno tohoto svátku oimelc - "ovčí mléko". Po dlouhé zimě se konalo rituální omývání a očišťování. Nečistota dlouhých zimních nocí měla být smyta a lidé se očišťovali, aby uvítali příchod světla, které je nově zaplavovalo: Slunce. Ohně se zhášely a zase zapalovaly, z ovesné nebo pšeničné slámy se vyráběly panenky brideóga, které dívky oblékaly do šatů a nosily dům od domu, aby pro tuto "maličkou nevěstu" vykoledovaly nějaký dárek. Tento první týden přinášel zpravidla oblevu a ozdobený pluh byl tažen od domu k domu, a za ním děti v maskách prosily o dárky. Tam, kde nic nedostaly, rozoraly zahrádku před domem. V Irsku se pletly z ostřice tří a čtyřramenné kříže, tzv. Brighitiny kříže; dříve prý byly zapalovány a vyhazovány proti únorové obloze. Oheň, který bohyně Brighit zapálila o vánocích, jasně hoří. U příležitosti Hromnic se pekly speciální koláče a pro všechny byla připravena hostina i tanec. Ráno po hostině všichni kontrolovali popel v krbu, aby zjistili, zda proutky zanechaly znamení. Pokud ano, považovalo se to za dobrou předvěst nadcházejícího období. I když je Imbolc spojován s ženským božstvem Brighit a se synem Dagdy, kterým byl irský Erós - Oengus Óg, milující "bobuli tisu" Caer Ibomeith, žijící střídavě rok jako panna a rok jako labuť. Imbolc je svátek nových začátků. Právě v Irsku je slaven jako svátek sv. Brigity.

  V naší kultuře jsou ve stejném období Hromnice. Mluvíme tedy o datu 2. února, jak známo, keltský den začíná soumrakem dne předchozího, tedy 1. února Svátek příchodu jara, svátek světla smrti...

  Zaříkání, kterým se otevírá svátek Imbolc
 (pronáší se před domovními dveřmi v předvečer Imbolcu, tedy 31.ledna)
Tajemství, chůvo má, otevři bránu,
Nekonečné dítko, přistup blíž.
Vítám tě, pravdo znovu narozená,
vítám tě, Jaro, vstoupit smíš.
Cestuješ světem v temnotách chladných,
přinášíš oteplení, ryzí jas.
Budiž požehnán, svatý čase Imbolcu,
prozařuješ duše všeho jsoucna,
přinášíš zrození nevinným a toužícím
z hlubin do výšin,
z výšin do hlubin,
do srdcí všech duší.

  Zaříkání, kterým se rozloučíme se svátkem Imbolcu
 (pronáší se u zadního východu z domu, nebo u zadního okna posledního rána období Imbolc, tedy 30.dubna)
Mnohé díky s požehnáním
na cestu ti věnuji,
roční dobo zrození.
Duše má se chvěje láskou,
srdce plné nevinnosti.
Dáváš pravdu domu mému
a jas času jarního:
dítě, jež chce dorůst v muže,
mámu, co jej vychovává,
skrytou krásou v našich srdcích,
rozpínáme křídla Léta.